Hucul znamená rumunsky „zbojník“ a zdá se, že toto jméno nevelkému koníkovi s rošťáckým výrazem v očích a věčně rozcuchanou hřívou a svéráznou povahou velmi výstižně „pasuje“.
Typickým představitelem horských plemen koní je huculský kůň.
Jeho domovinou je Huculsko, kraj nacházející se ve východních Karpatech v Rumunské republice. Je to svérázná, charakteristická a výrazná horská oblast, obývaná etnickou skupinou Huculů podle kterých dostal i jméno tam chovaný kůň.
Huculové se usadili v těchto oblastech v období valašské kolonizace v 14.-17. století spolu s jinými větvemi horského obyvatelstva přicházejícího z Balkánu.
Charakteristickým zaměstnáním Huculů bylo salašnictví, pasení, a dřevorubectví. Žili v horském prostředí a zvykli si na tvrdé přírodní podmínky, a proto i koně, které chovali, se museli přizpůsobit nejenom přírodním podmínkám, ale i tvrdosti člověka. Jen tak totiž mohli při skrovné výživě a celkem malé péči dělat i ty nejtěžší práce.
Hucul seděl na koni odmalička, překonávajíc strmé vrchy, skalnatá cesty a velké vzdálenosti. Pomocí koní dělali Huculové všechny práce i zásobování, koňmo chodili na trhy, návštěvy a pod. Společenský život se v plném rozsahu zabezpečoval pomocí koní, pod sedlem i v zápřahu.
Huculští koně jsou velmi inteligentní, poznají lidi, horské cesty, sami se dokáží ochránit před divokou zvěří. K domácím lidem si vytvářejí blízký stav, jsou jim oddaní, ale velmi dobře si zapamatují špatné zacházení. Při náročných přechodech se lidi spoléhají na obezřetnost koně, na jeho inteligenci a nohy, které s úplnou jistotou překonávají všechny překážky na cestě, dokonce i takové na které by si samotný člověk netroufl.
První údaje o huculském koni najdeme v práci Dohorstajského "Hippika" z r.1603. Zmínky o Huculech obsahují i etnografická studia o obyvatelstvu Bukoviny z článků celé řady autorů. Současný chov huculského koně jako první analyzoval Gassebner, který jeho chovnou oblast navštívil v roce 1891.
Názory o původu huculského koně jsou rozdílné a často protichůdné. Na základě literárních pramenů vypadá pravděpodobně teorie, že základem huculského koně byl původní karpatský tarpan. Začátek jeho chovu se datuje do 17. století. Když si blíže všimneme okolností vzniku huculského koně, vždycky se setkáváme s tarpanem: Původní horský kůň Karpat, domácí primitivní huculský a bukovinský typ nebo staropolský či staromoldavský koník- to všechno je jen v různých obměnách jihoruský tarpan.Svůj podíl na jeho vytvoření má též kertak a arabský kůň.
Původem a hodnocením huculského koně se podrobně zaobírá E. Hackl. Huculského koně nazývá horským tarpanem a rozeznává jeho tři typy : tarpana, bystrzeca a kertaka. Všechny tři typy mají příznačné znaky divokého koně, jsou přibližně stejných tělesných rozměrů i hmotnosti a jsou si podobné.
Huculský kůň svými výbornými užitkovými vlastnostmi, vzhledem, zdravotním stavem, skromností a schopností přizpůsobit se i nejtvrdším podmínkám představuje vynikající plemeno pro horské a podhorské oblasti. Mimo to tvoří významnou genovou rezervu.
Huculský kůň jako autonomní plemeno východních Karpat patří mezi malé plemena koní. Tělo má souměrně stavěné, dobře utvořené, delšího rámce na kostnatých nohách, s tvrdou kopytní rohovinou. Hrudník má hluboký a široký, žebra dobře klenutá, kohoutek méně výrazný. Postoj končetin je v předu pravidelný, vzadu někdy šavlovitý. Chod má krátký, přitom vydatný a spolehlivý.
Charakteristické míry :
Kohoutková výška hůlková 125-145 cm, obvod hrudi 175-185 cm, obvod holeně 18-19.5 cm a hmotnost 380-450 kg. Nejčastější vybarvení je hnědák, plavák, občas vraník a ryzák. Typický je u něj úhoří pruh a zebrování na končetinách. Tělesná stavba předurčuje hucula na práci v horském terénu ať již v zápřahu, pod sedlem nebo jako nosič břemen.
Hucul má dobrý charakter, je temperamentní, dospívá v pěti až šesti letech a dožívá se vysokého věku.
Dnes chová hucula několik farem v České republice. Nejznámější je Hucul club Praha a Hucul klub Janova hora v Krkonoších. Rozeznáváme linie hucula- Ghoral, Oušor, Hroby,Gurgul, Pietrosa a Prislop. Mnoho koní je také v držení soukromých chovatelů. Všechny koně by měli být zapsáni v plemenné knize Asociace svazu huculských koní, kde se vede podrobná evidence.
Huculský kůň
Protože hucul je pro širokou veřejnost a i pro některé chovatele dosud poměrně neznámý kůň, považuji za rozumné se o některé své poznatky z chovu tohoto plemene podělit. Pro svůj menší vzrůst, svoji příjemnou povahu a menší finanční náklady a spolehlivost v terénu se stává stále více oblíbený.
Ale přes své nesporné výhody má i jeho chov i některá úskalí.
Slovo "hucul" znamená v rumunštině "zbojník" a věru by byl hřích nechat tohoto roztomilého, nenáročného a vytrvalého zbojnického koníka bez povšimnutí.
Jeho původní využití bylo v zemědělství, později v armádě jako nosič břemen a tažný kůň. Je velmi šikovný v hornatém terénu .Jeho povaha je přátelská až přítulná. Chová se ve stádech, kde je mu také nejlépe, protože je v jádru velmi společenský. Přilne k člověku a nelibě pak nese, když je opomíjen.
Výchova koně ve společnosti jiných koní má pro chovatele ohromné výhody. Koně se totiž chovají přirozeně, vytvoří si svojí hierarchii a práce s nimi je potom mnohem jednodušší. Také si svojí energii vybijí jinde než zrovna na chovateli. Huculský kůň však je k jiným plemenům občas nesnášenlivý, i když si většinou po čase zvykne. Jinak je tomu u jiných domácích býložravců. Vidí v nich potravní konkurenty a kolikrát konkurenta i zabije.
Dnes se huculský kůň chová hlavně pro projížďky v přírodě, protože jeho šikovnost v náročném terénu je přímo neskutečná. Z vlastní zkušenosti vím, že hucul je schopen s břemenem o hmotnosti kolem 120 kg vyšplhat kopce, které bych nechtěl jít ani po svých. Pro svojí mírnou povahu se ho s úspěchem používá i při hiporehabilitaci a hipoterapii u nemocí pohybového i psychického rázu. Na tuto práci se však vybírají koně, kteří mají jednak velice klidnou povahu, ale i odpovídající tělesný rámec. Takový kůň musí být stoprocentně zdravý, aby jeho pohyby měly správný účinek na nemocné.
Za stravu mu slouží výhradně seno v zimním období a v létě zelená pastva. Také musí mít dostatek slámy a neustálý přístup k vodě a soli. Jablka a mrkev, případně krmná řepa se musí podávat z počátku krmení v malých dávkách a ty postupně zvyšovat až na 5-8 kg na koně.
Ostatní krmiva jako oves, vojtěška a různá granulovaná krmiva by se u huculů nemělo zkrmovat vůbec, protože u těchto koní dochází vlivem tohoto krmení k tzv. překlubování a strmosti spěnek. Větší dávkou těchto krmiv se může stát, že kůň dostane koliku nebo schvácení kopyt. Hucul má, jako jeden z mála plemen, schopnost potřebné živiny a stopové prvky dostat z přírodní potravy a dlouhodobým krmením jiné stravy tuto vlastnost postupně ztratí.
Psychická stránka koně se také velmi opomíjí. Přivázáním hucula na volné stání (štont) nepodpoříme jeho kladné vlastnosti, spíš naopak. Takový kůň se může velmi brzy stát nerudným až zlým. Ke koni se člověk musí chovat jako partner a přítel a případné prohřešky trestat ihned a adekvátně. Jako příklad uvedu vlastní zkušenost s ročním hřebcem, kterého jsem zakoupil. Kůň byl u svého předcházejícího majitele uvázán, minimálně čištěn a plachý. Pustil jsem koně mezi ostatní do výběhu a za pár dní přestal kopat. Kousal ale pořád. Když nepomáhalo obvyklé plesknutí po nozdrách, což jsem zkoušel několik týdnů, jsem ho po jeho výpadu zuby kousl do nejcitlivější části, čenichu. Prakticky okamžitě kůň kousat přestal. Dnes ve svých šesti letech má stále pysky nenechavé, ale již nikoho nekousl. To samé platí pro kopání koně. Samozřejmě musíte trávit u koní v jejich těsné blízkosti co nejvíce času, věnovat se jejich čistotě a takzvaně je osahat. Získáte tím jejich důvěru a práce s nimi je potom mnohem jednodušší. Pamatujte na to, že dobré slovo a zacházení zmůžou kolikrát víc než důtky. A neplatí to jenom u koní. Trest i pochvala u koní musí přijít okamžitě po prohřešku či dobře vykonaném úkolu. Má totiž velmi krátkou okamžitou paměť a pozdější pokárání nemá výchovný efekt ale spíš opačný. Kůň se totiž diví co se děje, protože na věc již zapomněl a věnuje se jiným podnětům a vzruchům.
Velmi výhodné je mít velký výběh, chovatel nemusí pohybovat koně každý den a přesto jsou koně v dobré kondici. Dále velmi důležitá je také péče o kopyta koně. Častým čištěním kopyt si kůň zvyká na tuto činnost a následně korektury či kování probíhají v klidu. Kopyta by se koni měli čistit každý den a korektury jednou za dva až tři měsíce, podle toho jak kopyto dorůstá a jak si ho také kůň obrousí při práci. Při dobré péči se většina huculských koní nemusí kovat.
Převzato z https://www.farmagg.estranky.cz/ . FARMA GG je vlastněna manžely Gálovými, kteří svůj život upsali koním a mě je ctí, že jsem se nimi mohl seznámit. Více takových lidí a svět by vypadal jinak. Doporučuji Vám návštěvu jejich farmy.
Chovatelé na Kokořínsku:
p.Peter Zdeněk - Dubová Hora (Zakšín)
manželé Gálovi - Stránka, www.farmagg.cz